ŽIVOT V NIKARAGUI

17.10.2017

O místních lidech, našem putování a bydlení v domku u černé pláže Las Peňitas

Každý den v Nikaragui nám přináší něco nového a krásného. Divokost zdejší přírody a oceánu i usměvavost místních lidí nás nabíjejí pozitivní energií, inspirují a zároveň nutí se potýkat s každodenní realitou života v nejchudší zemi střední Ameriky. Tento článek je o zdejších lidech, jejich povaze, chudobě i našich zážitcích. 

Město León

Město León bylo založeno v období kolonizace Franciscem Hernándezem de Córdoba a šlo o jedno z nejvýznamnějších měst celé Nikaraguy. Nedaleko stojící sopka Momotombo ho však zničila svojí erupcí. Dochovaly se pouze ruiny původních domů, které stojí zhruba 30 km od nově založeného Leónu a jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zajeli jsme se k nim podívat. Sopka Momotombo, která se před námi objevila, je velkolepá a dominuje zdejší krajině. Nedivím se, že dokázala zničit celé město. Kolem ruin starého Leónu vyrostla jen malá vesnička s několika desítkami domků místních lidí, kteří zde žijí velmi skromně. Když jsme vesničkou procházeli, chtěli se s námi fotit (na náš fotoaparát) a poté se na fotkách prohlédnout, protože nemají zrcadlo.

Místní lidé

Ve městě León jsme přišli více do kontaktu s místními lidmi. Sice na nás stále mluví španělsky, ale už jsme se otrkali a nestydíme se povídat si s nimi kombinací španělsko-anglicko-českého jazyka, při kterém si výrazně dopomáháme pantomimou. Zvědavý Nikaragujec Arnaldo na autobusové zastávce nám vyprávěl o svém těžkém životě s pěti dětmi a nemohl pochopit, že my ještě nemáme ani jedno. V Nikaragui prý ženy mají děti nejpozději do 26 let. Naši gestikulaci, při které jsme předváděli studium, zaměstnání a kariéru příliš nebral.

Jinak jsou zdejší lidé velmi milí a přátelští. Je úžasné, jak si vzájemně pomáhají. Když někdo nese něco těžkého, neváhá mu několik lidí přispěchat na pomoc; když lidé vystupují z autobusu; pokud na někoho v autobuse nezbude místo, jsou ostatní ochotní si sedět na klíně, aby se k nim vešel. Lidé si také vzájemně nic nevyčítají - celý autobus klidně čeká, než si řidič (zastaveného) autobusu při cestě vyřídí hovor nebo než odvede slepce do jeho domu. Úžasné. Také nám lidé ochotně pomáhají - když naskakuji do jedoucího autobusu, tak mě chytají za ruce, abych nespadla; radí nám, jakou cestou se vydat, přestože nám téměř nerozumí a řidiči autobusů nás zdarma svezou i v případě, že už nepracují a pouze odvážejí prázdný autobus. Jednou jsme notně splavení nastoupili do autobusu a výběrčí jízdného nám donesl vychlazené lahve Fanty s brčkem. Takhle kdyby se k sobě a turistům chovali lidé v Čechách.

Chudoba a nízké ceny

Nikaragua je nejchudší zemí střední Ameriky. Na venkově je to znát na první pohled. Lidé bydlí v chatrčích s plechovými střechami nebo velmi starých vlhkých domech, jezdí nepohodlně ve starých rozpadlých autobusech a dodávkách a je patrné, že někteří nemají příliš mnoho peněz. Přesto jsou vždy čistě oblečení a voní do dálky mýdlem i ve 40ti stupňových vedrech, což oceňujeme zvlášť po zážitcích z Afriky. Na venkově a v menších městech nejsou žádné pořádné obchody, restaurace ani zdravotnická zařízení. Na druhou stranu v hlavním městě Managua stojí moderní budovy, obchody, restaurace i hotely a člověk si tam připadá jako v úplně jiném světě. Této situaci také odpovídají místní ceny. 


Na venkově lze sehnat všechno velmi levně. Za jednoduché ubytování platíme běžně kolem 230 Kč za noc pro oba a za jídlo ve vývařovně kolem 40 Kč za porci. Také cestování je velmi laciné - autobusem se dostaneme po celé zemi a 100 km stojí přibližně 40 Kč. U potravin platí, že místní produkty - banány, papáje, kokosy, ananasy, melouny, rajčata, papriky, kravské sýry, kuřecí a hovězí maso, kukuřičné placky a domácí sladkosti stojí neuvěřitelně nízké částky. Např. jedna vydatná kukuřičná placka vyjde v přepočtu na 1,50 Kč a 100 g místního sýru na 5 Kč. Jídlo z dovozu, které se prodává v supermarketech, je však mnohem dražší, a to asi o 50 % než u nás. Také služby jsou zde výhodné. Kuba se nechal ostříhat u kadeřníka, který po něm chtěl v přepočtu cca 40 Kč. Byl velmi šikovný a i přes ošuntělost "salonu" to byla péče na úrovni.

Pláž Las Peňitas: jak jsme na ni málem nedojeli

Z Leónu jsme se přesunuli na nedalekou pláž Las Peňitas. Jeli jsme autobusem a všechno bylo v naprostém pořádku. Najednou však autobus zachrochtal, zpomalil, nakonec úplně zastavil a začalo to v něm být cítit spáleninou. Pak už se nepohnul ani o kousek. Nacházeli jsme se uprostřed ničeho, zhruba 6 km od Las Peňitas. Na silnici pálilo polední sluníčko a teploměr ukazoval 45 stupňů. S povzdechem jsme nasadili batohy na záda a vyrazili po rozpálené silnici. Kolem nás projelo zhruba jednou za 5 minut auto. Pokoušeli jsme se stopovat, ale nikdo nezastavil. Asi po 1 km chůze nám konečně přibrzdila bílá Toyota s korbou. Řidič nás nechtěl na sedadle spolujezdce, ale mohli jsme si vlézt na černou rozpálenou korbu. Nejprve jsme si spálili zadek, rychle vylétli do dřepu a pak už jsme jeli. Ani jsme se nenadáli a řidič začal na korbu nabírat všechny ostatní pochodující místní lidi z rozbitého autobusu. Za chvíli byla korba nacpaná k prasknutí a museli jsme na ní stát. Vítr nám foukal vlasy do tváře a vháněl nám slzy do očí. Bylo to sice velmi osvěžující, ale také dost nebezpečné. Když řidič dupnul na brzdu, málem jsme z auta vyletěli. Cesta naštěstí netrvala dlouho.


Zbytek cesty k ubytování jsme šli pěšky a rozhodli se nakoupit zásoby na vaření. U Las Peňitas jsou však pouze místní stánky s několika druhy potravin. Sehnat moje oblíbené snídaňové müsli s jogurtem byl neřešitelný problém. Stejně tak čerstvé maso zde není k dispozici. Pečivo, kukuřičné placky, ovoce a zeleninu se nám však nakoupit podařilo, takže hlady neumřeme.

Život v domku na pláži Las Peňitas

Po nákupu jsme zamířili přímo k prázdninovému domku Holanďanky Jen, která nám v něm pronajala pokoj na celých 7 dní. Přivítal nás mladý německý pár, který nám sdělil, že Jen je v zahraničí a starat se o nás bude místní žena Patricia, která však neumí jinak než španělsky. Zatím nám tlumočí Němci, ale až v pondělí odjedou, budeme se s Patricií muset opět domlouvat rukama nohama. Němci jsou sice milí a přátelští, ale docela nás vyděsili sdělením, že v domě velmi často nefunguje elektřina ani voda a zdejší kočka - Robin - je velice nemocná, takže se o ni máme po jejich odjezdu postarat, aby neumřela. Na Patricii by to prý rozhodně raději nenechávali, jelikož se o kočku vůbec nestará. To jsme zvědaví, kdo Robina nakrmí, až odjedeme i my. Nechceme si tím však kazit náladu, jelikož jinak je to tu překrásné.


Malý, obyčejně zařízený, ale útulný domek stojí v obrovské zahradě plné palem s kokosy a stromů zvaných calabash, na kterých roste ovoce jícara. Je typické pro střední Ameriku a my jsme ho ještě v životě neviděli. Jde o zelené koule plné semen, které se musí před konzumací nechat uschnout. Z vydlabané tvrdé slupky vyrábějí místní lidé misky, jež časem změní barvu ze zelené na hnědou. Před vrátky domu je zátoka, ve které kotví malé rybářské lodě a zdejší rybáři se na nich každý den vydávají na moře. Čerstvé ryby tak můžeme sehnat přímo před domem. Za zátokou je pláž s černým vulkanickým pískem a divokým mořem s velkými vlnami. Jelikož není sezona, je pláž úplně liduprázdná a plná mušlí. Na pláži je mnoho mrtvých ryb různých velikostí, protože moře má tak silné spodní proudy, že vyvrhuje ryby, které pak na souši zemřou. Údajně se zde také pohybují mořské želvy, tak se těším, až na nějakou narazíme. Za domem máme přírodní rezervaci plnou stromů mangrove. Je to ráj na zemi. Tento článek píši v houpacím křesle na terase před domem, nad kterým visí krokodýl stažený z kůže. Na dřevěných dveřích domu jsou vyřezávané indiánské obličeje a za vrátky vidím připlouvat místní rybáře s plnými káděmi úlovků. Pravá nikaragujská atmosféra.

Hmyz, varani, hadi a jiné zvířectvo

Život v přírodě sebou však nese jisté nevýhody - je tu neuvěřitelné množství komárů a obrovských mravenců. Poštípaní jsme i přes kvalitní repelent určený do tropických oblastí a užívání dvojnásobné dávky vitamínu B. Repelent je přitom tak silný, že když ho máme na kůži, štípe a rozežírá barvu na veškerých předmětech, kterých se dotkneme. Jednou jsem se nastříkanou nohou opřela o černý stůl, ze kterého slezla barva, obtiskla se mi na nohu a zaschla. Potom jsme ji složitě musela dostávat dolů acetonem, protože vodou vůbec nešla. Ruce máme neustále různobarevné od obalů jídla, které po kontaktu s repelentem pouští barvu a také jsem zjistila, že repelent dokáže odlakovat nehty. Strašná chemie a přesto na komáry nezabírá. Komáři a mravenci však nejsou jediné zvířectvo v domě - dnes jsme pozabíjeli rodinku velkých pavouků, vyhnali několik ještěrek, viděli malého varana a v koupelně jsme šlápla bosou nohou na maličkého hada.

Myslím, že se nám tu ten týden i přesto bude po předcházejícím náročném cestování dobře bydlet. Jsme v exotické divoké přírodě jen s pár lidmi mimo civilizaci a zároveň máme na dosah dopravu do města, pláž i restaurace. Zatím nám teče voda a elektřina vypadne jen občas. Jediné co přestalo fungovat je lednice a sporák. Včera došel plyn a i přes naše prosby se ho nikdo neobtěžuje doplnit, ale to je tady normální. Už jsme z cest zvyklí, že nikde není nic hned. Vzhledem k nefunkční lednici stejně nemůžeme nakupovat suroviny, jelikož se ve zdejším vedru kazí rychlostí blesku a popravdě řečeno jich tu ani není příliš mnoho k sehnání, takže nefunkční sporák není velký problém. Jíme placky, pečivo, ovoce a zeleninu, pijeme výborný nikaragujský rum a to nám stačí :-)