Ostrov Sulawesi: zapomenutý kout světa s krvavými rituály

08.04.2019

Sulawesi - tento nedotčený indonéský ostrov dosud čeká na objevení. Prozkoumali jsme jeho hornaté vnitrozemí s typickými vyřezávanými domy ve tvaru bůvolích rohů, poznali unikátní pohřební zvyky Torajanů, procházeli se temnými jeskyněmi plnými mumií, lidských lebek a kostí a stali se svědky rituálního obětování obrovského vodního buvola. Tajuplná sulaweská Toraja je možná trochu děsivá, ale její návštěva nám zůstane vyrytá v paměti po zbytek života.

Tongkonany v Kete Kesu
Tongkonany v Kete Kesu

Sulawesi jsou rozlehlým ostrovem, jehož severní část láká na úchvatné potápění a šnorchlování v mořských hlubinách, jižní část na koloniální historii a tajemné vnitrozemí na jedinečné kulturní tradice a nedotčenou přírodu. Jelikož jsme si potápění užili na jiných indonéských ostrovech, rozhodli jsme se prozkoumat jih a vnitrozemí Sulawesi.

Makassar

Naše putování začalo v hlavním městě Makassaru. Na letišti nás vyzvedávala zahalená muslimka, která si při jakémkoliv kontaktu po cestě s muži zakrývala kromě vlasů šátkem i obličej. Obyvatelé jižních Sulawesi totiž téměř výhradně vyznávají islám. Jedno z místních ubytování po nás dokonce chtělo při objednávce dvoulůžkového pokoje potvrzení, že jsme manželé. Na makassarských ulicích jsme opravdu míjeli pouze muslimy a zahalené muslimky, ale naštěstí jim moje tílko a kraťasy nevadily, naopak se se mnou všichni chtěli fotit. Na holčičích i klučičích Instagramech jsem se jako "nová evropská kámoška" objevila během několika hodin tak dvacetkrát.

V Makassaru jsme se zdrželi jen krátce, jelikož zde kromě mešit není nic moc zajímavého k vidění. Opravdu autentický (možná až příliš) je starý přístav, kde lidé žijí v nuzných obydlích hned nad vodou a přilehlý rybí trh, který pronikavě "voní" stovkami ryb, krevet, chobotniček a dalších mořských plodů. Zápach je tak silný, že jsme z trhu po několika minutách zbaběle utekli.

Všichni nám doporučovali návštěvu Fort Rotterdam - koloniální pevnosti Holanďanů, která dnes slouží jako kulturní a vzdělávací centrum. Dorazili jsme tam právě ve chvíli, kdy zde probíhala výroční slavnost tamní anglické školy. Ani jsme se nenadáli a už jsme dostali pozvánku domů k lektorovi angličtiny, abychom si popovídali s jeho žáky. Naše spolupráce došla tak daleko, že jsme dokonce natočili téhle anglické škole prezentační video a na oplátku mohli pozorovat, jak zdejší malířský mistr tvoří obrazy za pomoci hlíny. Prohlídku holandských koloniálních staveb a zdejšího muzea tak zastínily úplně jiné zážitky.

Úlovek z makassarského rybího trhu
Úlovek z makassarského rybího trhu
Fort Rotterdam
Fort Rotterdam

Tajuplná Toraja

Z Makassaru jsme se přesunuli nočním autobusem do města Rantepao v oblasti Toraja. Cesta měla trvat 11 hodin, takže když jsme spatřili moderní autobus s polohovatelnými sedačkami, byli jsme nadšení. To nás přešlo už v prvních deseti minutách jízdy, během kterých jsme zlikvidovali snad desítku švábů lezoucích po sedačkách kolem nás. V těchto chvílích se mi stýská po Evropě snad nejvíc. Návštěva tajemné Toraji za ty útrapy však stála.

Toraja
Toraja

Rantepao a buvolí trhy

Města Rantepao a Makale jsou dobrými výchozími místy pro objevování oblasti Toraja. Nacházejí se zde totiž alespoň nějaké guest housy a půjčovny motorek pro cestovatele. Jinak je tenhle kraj ještě turismem téměř nepolíbený. Skalnaté hory, vodopády, tropické pralesy, rýžová pole a terasy, kávovníky a kakaovníky - tak ve zkratce vypadá zdejší řídce osídlená krajina. Místní obyvatelé jsou přátelští, ale vůbec se s nimi nedá domluvit anglicky, jelikož na turisty nejsou zvyklí.

Okolí Rantepaa
Okolí Rantepaa

Naše první kroky v Rantepau vedly na místní buvolí trhy, na něž se dvakrát týdně sjíždějí lidé z okruhu stovek kilometrů. Vybírají si vodního buvola, který je nepostradatelným pomocníkem při pěstování rýže (jeden z nejdůležitějších zdrojů obživy) a také nezbytnou součástí každého pohřbu (viz níže). Vodní buvoli jsou na ostrově Sulawesi tak cenění, že stojí asi jako nové auto. Majitelé je zde pyšně předvádějí a čekají na kupce. 

Buvolí trhy v Rantepau
Buvolí trhy v Rantepau

Skalní hroby v Londě

Z buvolího trhu jsme se vydali do nedaleké vesničky Londa, která je známá skalními hroby. Mrtví se zde pohřbívají do závěsných rakví nebo otvorů ve skalách. Díky téhle odvěké tradici je v Londě cca 1 km dlouhá jeskyně plná kostí a lebek. Odvážně jsme si půjčili lucernu a šli se podívat dovnitř. Byl to děsivý zážitek - prodírali jsme se temnou jeskyní, která někde měla jen metr na výšku, nohy nám klouzaly po hrbolatém povrchu pokrytém hlínou a běhajícími krysami, při překračování kamenů jsme se občas omylem zachytili staré kosti nebo lebky a několikrát se k smrti lekli mumifikovaného těla. Zážitek doporučuji spíše silným náturám. Dost zajímavý je i samotný vstup do jeskyně, který zdobí vyřezávané figury zámožných pozůstalých v životní velikosti zvané "Tau-Tau" v jejich oblečení.

Skalní hroby Londa
Skalní hroby Londa

Morbidní pohřební rituály na Sulawesi

Oblast Toraja je známá svými poněkud morbidními pohřebními rituály. Přestože Torajané jsou křesťané, jejich úcta v mrtvé předky a pohřební zvyky se dochovaly z původní animistické víry. Pohřeb je zde nejvelkolepější společenskou událostí. Lidé si na něj bez nadsázky šetří celý život. Pokud zemřou předčasně, pokračují v šetření pozůstalí. Než naspoří na smuteční obřad, může uplynout i několik let, během nichž mumifikovaný nebožtík stále pobývá v domě se svojí rodinou a je považován pouze za nemocného. To se změní v den pohřbu, kdy se sejdou stovky lidí a jsou krvavě obětovány desítky prasat a buvolů. Pozůstalí se navíc o mrtvého starají i poté. Jednou za pár let mu opraví rakev, omyjí ho a oblečou do nových šatů. Na hřbitov mu nosí jídlo.

Nejzámožnější lidé jsou pohřbíváni ve stoje do kamenných menhirů. Dětská těla jsou na rozdíl od dospělých zase ukládána do vydlabaných kmenů stromů, díky čemuž může pokračovat jejich růst. Tyhle unikátní "hroby" je za nízký poplatek možné vidět v Objek Wisata Kalimbuang Bori.

Menhiry
Menhiry
Skalní hroby Lemo
Skalní hroby Lemo

Jak jsme se stali svědky pohřbu v Lemo

Také nedaleká vesnička Lemo je známá svými skalními hroby zdobenými vyřezávanými figurínami mrtvých. Navštívili jsme ji tedy hned po Londě. Překvapilo nás, že po nás u příjezdu tentokrát nikdo nechce vstupné. Důvod jsme zjistili vzápětí - byl jím právě probíhající pohřeb, kterého se účastnily stovky hostů. Velké množství lidí na smutečním obřadu znamená lepší postavení nebožtíka. Turisté na pohřbu tak nejsou považováni za něco nevhodného, ale za čest. Z toho důvodu jsme se ho mohli zúčastnit i my.

Bohužel jsme neměli pro pozůstalé žádný dar (prý je slušnost alespoň karton cigaret nebo pytel cukru) ani černé oblečení, takže jsme se raději drželi v povzdálí. V očíslovaných bambusových stanech seděli a hodovali pozůstalí. Kolem probíhalo porážení prasat a vodního buvola. Všude byla spousta krve a syrového masa, které hostesky odnášely do blízkých stanů, tepelně upravovaly a následně servírovaly smutečním hostům. Výraz "smuteční hosté" není úplně správný, jelikož na pohřbu nikdo netruchlil. To se odbývá doma v soukromí. Samotný pohřeb probíhá ve znamení tanců, obětování zvířat a hodování a trvá až týden. My jsme se zdrželi jen na chvíli, protože nás i přes smuteční charakter události někdo neustále žádal o selfie. Na začátku mi to nevadilo, ale po několika dnech na neturistickém Sulawesi se automaticky zubím snad už i ze spaní.

Pohřeb v Lemo
Pohřeb v Lemo

Tradiční domy v Kete Kesu

Pokračovali jsme do vesničky Kete Kesu, která je proslulá tradičními domy tongkonan ve tvaru buvolích rohů - další důkaz důležitosti vodních buvolů v této oblasti. Někdo však tvrdí, že domy nemají připomínat buvolí rohy, ale lodě, na nichž na Sulawesi připluli původní obyvatelé. Kdo ví. Jedno je však jisté - tyto domy jsou nedílnou součástí zdejší kultury. Člověk ani nemusí jezdit do Kete Kesu. Obydlí, rýžové sýpky i hrobky tohoto tvaru jsou zde v každé vesnici. Jedině v Kete Kesu jsme se však mohli podívat dovnitř. Přestože dům vypadá zvenku velmi prostorně, vevnitř je kvůli nepraktickému tvaru střechy velmi maličký. Krásné jsou ručně vyřezávané a malované zdi tongkonanů.

Kete Kesu
Kete Kesu

Zemětřesení a hrozba tsunami

12. 4. 2019 zasáhlo Sulawesi zemětřesení o síle 6,8 Richterovy stupnice. Naštěstí jsme byli dostatečně daleko od epicentra - v Makassaru, takže nás zemětřesení nepostihlo. Jsme registrovaní v DROZDOVI (Projekt dobrovolné registrace občanů ČR při cestách do zahraničí), odkud nás informovali, že na ostrově Sulawesi hrozí tsunami. Začali jsme hledat informace o nutnosti evakuace, jelikož jsme se nacházeli kousek od pobřeží. Nejspolehlivějšími zdroji jsou zřejmě CNN a Reuters. Varování o tsunami bylo po nějaké době odvoláno, takže jsme zůstali na místě.

Další den jsme měli v plánu užít si naposledy moře a šnorchlování na malinkém ostrově Samalona nedaleko Makassaru. Kvůli proběhlému zemětřesení jsme se však raději drželi dál od pobřeží, protože nám místní vyprávěli, jak ničivá může taková tsunami být. Ta poslední, která Sulawesi zasáhla 28. září 2018 po podobně silném zemětřesení poblíž města Palu, byla jen několik metrů vysoká, v kombinaci se zemětřesením si však vyžádala více než 4 000 lidských životů. Žádná tsunami naštěstí nakonec nepřišla, takže jsme o koupání a potápění na Sulawesi přišli zbytečně. Čas jsme využili k návštěvě kina (filmy vysílají v indonéštině s anglickými titulky či naopak a dokonce mají premiéru dříve než u nás) a k prohlídce makassarského muzea Balla Lompoa, které představuje původní palác království Gowa a předměty a rituály ze života sultánů. Palác je dřevěný a velmi skromný, přesto jsme do něj museli bosí. Vstupné stojí směšné 3 Kč, ale popravdě řečeno tady toho moc k vidění není.

Muzeum Balla Lompoa
Muzeum Balla Lompoa

Do hotelu jsme se, poprvé v životě, vezli rikšou - vozík připojený k jízdnímu kolu. Pán, který šlapal do pedálů, byl poměrně starý. Když se z něj už po pár minutách cesty řinul pot, nevydrželi jsme, oznámili mu, že jsme v cíli, zaplatili slíbenou odměnu a radši šli několik kilometrů pěšky.

Řidič rikši
Řidič rikši

Speciality na Sulawesi

Mie kuah
Mie kuah

Na Sulawesi se podávají stejné speciality indonéské kuchyně jako na Bali. Novinkou pro nás byly pokrmy s buvolím masem, které se zde konzumují především během pohřbů, kdy bývají buvoli obětováni. Buvolí maso je trochu podobné vepřovému, ale dost tuhé. Více nám zachutnaly sulaweské polévky. Vyzkoušeli jsme je již na Lomboku a Bali, ale na Sulawesi jsou polévky nejchutnější. Naprosto geniální je bakso s knedlíčky z různých druhů masa a mie kuah - nudlová polévka s listy vodního špenátu a masem, kterou zde dochucují arašídy a limetkou.

Ikan bakar bandeng a cah kungkung (zleva)
Ikan bakar bandeng a cah kungkung (zleva)

Jako jinde v Indonésii i na Sulawesi hraje v jídle prim smažená rýže a nudle, dále tempeh, smažená kuřata a grilované ryby (ikan). Vše samozřejmě podávané s ostrou chilli omáčkou sambal a všudypřítomnou rýží. Jelikož už rýže máme opravdu plné zuby, nahradili jsme ji přílohou cah kangkung - špenátové listy s ústřicovou omáčkou na chilli a česneku.

Mangosteen
Mangosteen

Z ovoce na Sulawesi doporučuji mangosteen - fialovou kouli, uvnitř níž najdete po rozlousknutí lahodné sladké bílé kousíčky podobné stroužkům česneku, dále tamarillo - červené torajské ovoce se sladkými tmavými semínky, salak neboli hadí ovoce, jehož slupka připomíná hadí kůži a smažené nebo grilované banány

Z banánů se připravuje zajímavá makassarská specialita es pisang ijo. Jde o sladkou bombu, která obsahuje banán v zeleném těstíčku z rýžové mouky a listů pandanu a je zalitá kokosovým mlékem a sirupem. Jde o tak kalorické jídlo, že ho muslimové konzumují během Ramadánu po západu slunce, aby dohnali, co během denního půstu zameškali.

Es pisang ijo
Es pisang ijo

Body naší cesty po Sulawesi

Nyní se vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství do Barmy :-)