První dojmy z Ruska a prohlídka Petrohradu

29.07.2019

Rusko - tahle obrovská a rozporuplná země nás už dlouho lákala. I přesto, že nás do ní na hranicích málem nepustili, přes přetrvávající sovětskou atmosféru i život venkovanů v bídě musím říct, že Rusko opravdu stojí za vidění. Synonyma jako velkolepý či impozantní nedokážou ani zdaleka vystihnout atmosféru Petrohradu. To musí člověk vidět na vlastní oči.

Ruské matrjošky
Ruské matrjošky

Peklo na ruských hranicích

Tušili jsme, že dostat se do Ruska na vlastní pěst nebude jen tak, ale takovou byrokracii jsme opravdu nečekali. Vybaveni pozvánkou od ruské cestovní kanceláře, falešnými potvrzeními rezervací od různých ruských hotelů, platnými vízy v pasu, speciálním cestovním pojištěním a uherákem i lahvemi alkoholu sloužícími jako možný úplatek, jsme se obrnění trpělivostí vydali v 10 hodin dopoledne k hranicím mezi Estonskem a Ruskem.

Vyjeveně jsme zírali na uzavřený oplocený hraniční přechod, než si nás všiml jeden z celníků a přes plot nám sdělil, že tu nemáme co dělat - nejdřív je nutné se registrovat v nedalekém městě Narva. Vrátili jsme se tedy zhruba 5 km, v podivně vyhlížejícím areálu parkoviště s několika budkami jsme byli prověřeni a dostali čekací číslo za poplatek 4,5 eura (jako by nestačily poplatky za udělení víza, zprostředkování víza, zprostředkování pozvání a cestovní pojištění, které se celkem vyšplhaly přes 5 000 Kč). U výjezdu z areálu nás opět prověřili a až poté jsme se mohli vrátit k hraničnímu přechodu.

Po nekonečném čekaní v rozpáleném autě se před námi otevřela brána plotu a mohli jsme konečně projít estonskou kontrolou. Ta proběhla v pořádku. Na ruské straně jsme u první budky dostali od celníka papír v azbuce s pokynem ho vyplnit - anglický formulář neměl a bavit se s námi nechtěl. Naštěstí se nás jeho kolegovi zželelo a anglický formulář nám sehnal. Obsahoval otázky ohledně dovážených zavazadel, věcí, jejich hodnoty, hotovosti atd. Po jeho vyplnění jsme se mohli zařadit k čekání na pasovou kontrolu.

Další přišla na řadu kontrola dokumentů vozidla, během které byla naše návštěva Ruska vážně ohrožena, jelikož cestujeme autem, jež je psané na Kubovu maminku. Naštěstí se nám podařilo nepozorovaně zfalšovat plnou moc a po dlouhém dohadování, přemlouvání a mnoha úšklebcích ruské celnice jsme mohli pokračovat. Následovala fyzická kontrola auta a věcí. Viděli jsme, jak celníci některým lidem prolézají veškerá zavazadla a osobní věci. Když však otevřeli náš kufr, zřejmě kvůli jeho přeplněnosti a obrovské plynové bombě, ztratili odvahu a odbavili nás za neuvěřitelných 5 minut. Poté jsme byli odkázáni k poslední kontrole před odjezdem z hraničního pásma obehnaného ostnatými dráty a ten den se už minimálně po šesté prokázali cestovními pasy. Ve 12:15 jsme byli konečně vpuštěni do Ruska. Hurá.

První dojmy z Ruska

Zničené silnice, auta převážně značky Lada, nefunkční osvětlení, naprostá ignorace dopravních předpisů, špinavé oprýskané domy, vojáci všude na ulicích, tramvaje, trolejbusy a policejní auta pamatující sovětskou éru a azbuka všude kolem - takové byly naše první dojmy z Ruska. Po příjezdu do moderního Petrohradu se však tenhle dojem úplně změnil.

Impozantní Petrohrad

Řeka Něva, Petrohrad
Řeka Něva, Petrohrad

Megalomanské město - takový je Petrohrad. Už na jeho okraji nás ohromila obrovitánská sídliště plná vysokých činžáků, nákupní domy, spousty lidí a aut. A to jsme ještě neviděli centrum. Na obří bulvár Něvský Prospekt a všechny ty impozantní budovy jsme zírali s otevřenou pusou. Všude, kam jsme pohlédli, byla nějaká obrovská, okázalá a architektonicky zajímavá budova. Trvalo nám celý den, během něhož jsme nachodili cca 20 km, než jsme prošli jen ty nejzákladnější památky Petrohradu. Ulice a budovy jsou zde tak široké a velké, že než se člověk dostane na přechod, druhý chodník či obejde jednu budovu, zabere mu to spoustu času. Totéž platí i pro přesun na druhý břeh řeky Něvy, přestože v celém Petrohradu je údajně více než 300 mostů.

Co vidět v Petrohradu

Ermitáž
Ermitáž
  • Ermitáž a Zimní palác - kdybych si měla vybrat jedinou budovu v Petrohradu, kterou navštívit, byla by to jistě Ermitáž se Zimním palácem. Jejich interiéry jsou neuvěřitelně překrásné. Zdobené sály a obytné místnosti ruských carů, sbírky obrazů, soch, starožitností nedozírné hodnoty a předmětů ze sibiřských i jiných nalezišť berou dech. Prohlídkou Ermitáže jsme strávili asi 4 hodiny a ani zdaleka jsme neviděli všechno.
Ermitáž
Ermitáž
  • Palácové náměstí s budovou Generálního štábu - všimněte si toho, jak je obrovský - celý ho není možné vyfotit.
Generální štáb, Petrohrad
Generální štáb, Petrohrad
  • Katedrála sv. Izáka - další velkolepá budova, která se nevejde do objektivu.
Katedrála sv. Izáka
Katedrála sv. Izáka
  • Měděný jezdec na náměstí Děkabristů
Měděný jezdec
Měděný jezdec
  • Katedrála sv. Petra a Pavla
Katedrála sv. Petra a Pavla
Katedrála sv. Petra a Pavla
  • Bitevní křižník Aurora
Křižník Aurora
Křižník Aurora
  • Chrám Kristova vzkříšení
Chrám Kristova vzkříšení
Chrám Kristova vzkříšení
  • Kazaňská katedrála
Kazaňská katedrála
Kazaňská katedrála
  • Carské Selo nebo Petrodvorec - další velkolepé carské paláce v okolí Petrohradu.
Carské Selo
Carské Selo

Jak jsme ochutnávali ruskou kuchyni

V Petrohradu jsou tisíce restaurací, bister, kaváren a barů, takže jsme si nemohli nechat ujít ochutnávku ruských specialit.

Svekolnik
Svekolnik

Ruský boršč (masový vývar s červenou řepou, kořenovou zeleninou a zakysanou smetanou) zná asi každý. Ten, co se podává v ČR, se však tomu pravému ruskému nemůže vyrovnat. Je opravdu výborný. Vyzkoušeli jsme i jeho studenou variantu svekolnik obsahující šťávu z červené řepy, podmáslí, zakysanou smetanu, kopr a vejce. No, jednou to stačilo, vrátíme se ke klasickému boršči.

Soljanka
Soljanka

Docela povedená je hustá kyselá polévka soljanka z hovězího masa, šunky, klobásy, nakládaných okurek, zelí, cibule, zakysané smetanky, kopru a oliv či citronové šťávy. Ochutnali jsme ji v bistru u dálnice spolu s veselými kamioňáky. Byla výtečná. Půl litru soljanky, která vydá za celé hlavní jídlo, vyjde v přepočtu na pouhých 30 Kč.

Pelmeně
Pelmeně

Tradičním ruským jídlem jsou pelmeně - taštičky z tenkého těsta plněné masem a přelité máslem. Poslední dobou se prý do obliby dostávají i jiné než masové náplně - např. sýrová či houbová. Na pelmeně jsme zamířili přímo do specializovaného "Pelmeni House", kterých je v Petrohradu hned několik. Mohli jsme vybírat z nespočtu velikostí, náplní i omáček.

Salát Olivier
Salát Olivier

Salát Olivier z brambor, cibule, hrášku, kyselých okurek, mrkve, vajec a majonézy je nejběžnějším ruským salátem. Je výrazně podobný našemu bramborovému salátu. Jednou jsme ho již měli to štěstí ochutnat (kdysi ve Vietnamu nám výborný salát Olivier připravil ruský pár při silvestrovských oslavách jako typickou národní specialitu), takže jsme od něj hodně očekávali. Trošku nás ale po minulé zkušenosti zklamal. Ten český je lepší.

Slaneček a ruský salát
Slaneček a ruský salát

Do salátu Olivier se často přidává další ruská specialita - slaneček (seljodka). Rusové slanečka jedí však nejenom v salátu. V obchodě jsme proto požádali prodavačku, aby nám poradila, jakého slanečka koupit a poté jsme si ho doma připravili spolu s vlastnoručně vyrobeným salátem Olivier. Když už jsme v Rusku, tak vaříme jako Rusové.

Pirožky
Pirožky

Co by to bylo za ruskou kuchyni bez pirožků. Pečivo z kynutého těsta s různými náplněmi (masová, vajíčková, tvarohová, bramborová, houbová, drožďová atd.) je v Rusku k dostání za pár korun v každé pekárně. Mně nejvíc zachutnaly pirožky s vajíčkovou náplní. Nutno podotknout, že těsto, posypy a tvary pirožků jsou dosti rozdílné - každá pekárna je připravuje jinak.

Rusové a jejich bydlení

Rusů jsme se trochu obávali. Na první dojem jsou uzavření, nekomunikativní a neusmívají se. Zatím s nimi ale máme samé dobré zkušenosti. Když jsme potřebovali poradit nebo pomoci, nikdo se k nám neobrátil zády. S angličtinou je to v Rusku podobné jako u nás - umějí ji spolehlivě všichni mladí, ale jen menšina starších. Naštěstí se kombinací češtiny a ruštiny dá domluvit.

Vstup do bytu
Vstup do bytu

Každý den v Rusku se ubytováváme u jiných lidí, abychom poznali co nejvíce místních. Jelikož cestujeme nízkonákladově a vybíráme si laciná ubytování, měli jsme zatím "štěstí" jen na samé horší byty. Paneláky pamatují sovětské doby, vše je staré a zašlé, vstupní dveře obvykle vypadají jako od atomového krytu a voda z kohoutku není pitná. Navíc jsme si ověřili, že pověstný ruský nevkus je pravdivý - všude jsou kýčovité ozdoby (např. vánoční osvětlení v červenci není nic neobvyklého) a matrjoška je nezbytnou součástí každé domácnosti. Pořekadlo "zima jako v Rusku" je bohužel pravdivé. V červenci tu máme kolem 13 °C, byty jsou vymrzlé, ale Rusové chodí v tričkách.

Ruská výzdoba
Ruská výzdoba

Cesta po ruském venkově

Po návštěvě Petrohradu jsme se vydali na 750 km dlouhou cestu vnitrozemím Ruska do Moskvy. Samozřejmě mimo dálnice, abychom poznali život ruských venkovanů. No, je to bída. Malé vesničky jsou z 99 % tvořeny starými dřevěnými domy, které se často rozpadají a jejich obyvatele představují převážně babičky s šátky na hlavě a dědečkové o holích. I na přelomu července a srpna zde panuje taková zima, že jsem byla nucena si při výstupech z auta omotávat hlavu šátkem (čepici sebou samozřejmě nevezu), takže jsem zapadla do zdejšího koloritu. Hodilo se mi to zejména v pravoslavných kostelech, kam bez šátku ženy vůbec nechodí. Kostely jsou však překrásné - nazdobené, voní ohněm ze svíček a zvukem se linou zpěvy místních.

Venkovský dům Rusko
Venkovský dům Rusko

Během přejezdů měst jsme si po venkově vždy rázem připadali jako v jiném světě. Všude jsou nákupní centra, sochy Lenina, dřevěné venkovské domy nahradí oprýskané paneláky a seniorské obyvatele mladí lidé. Většina měst je nezajímavých, ale najde se jich i pár, která stojí za návštěvu jako např. bývalé ruské největší město Velikij Novgorod s krásným opevněným centrem (kreml), prastarou katedrálou sv. Sofie a Pomníkem Tisíciletí Ruska nebo Tver s císařským palácem, chrámy a mnoha muzei a architektonicky zajímavými domy.

Velikij Novgorod
Velikij Novgorod
Chrám sv. Sofie, Novgorod
Chrám sv. Sofie, Novgorod

Dovolená na ruské ekofarmě v národním parku Valdavsky

Chtěli jsme si užít také přírodních krás, proto jsme se vydali do národního parku Valdavsky. Nic panensky nádherného jsme nečekali ani nenašli, ale objevili jsme zajímavou ekofarmu Valday Eco Club, na níž jezdí zámožní Rusové trávit dovolenou. Na břehu jezera Boroye jsou zde vystaveny dřevěné sruby jako z pohádky. Ke každému z nich patří molo vedoucí do vody a navíc venkovní zastřešená vířivka, která vypadá jako obrovský kotel na vodu. Typicky ruský kýč, ale koho by to napadlo? Samozřejmostí je přítomnost domácích zvířat, skleníků, zeleninových záhonků apod.


Valday Eco Club
Valday Eco Club

Nyní nás už čeká návštěva Moskvy. Těšíme se, že hlavní ruské město bude alespoň stejně impozantní jako Petrohrad.

V Ermitáži
V Ermitáži