Zážitky z Palawanu: tropického ostrova plného krásných pláží

17.03.2019

Bydlíme v maličké chatičce z bambusu. Z dřevěné postele s nebesy vidíme přímo na moře a palmy pod námi. Místo dveří máme francouzské okno z dřevěných špalků položených daleko od sebe, aby nás ráno vzbudilo vycházející slunce. Snídáme tropické ovoce na privátní terase, kam nám filipínští hostitelé servírují nápoj z citronové trávy a zázvoru. Společnost nám dělají pouze roztomilé zelené ještěrky. Elektřina zde funguje jen část dne. Připadáme si jako v ráji.

Po prvním náročném týdnu na Filipínách jsme se rozhodli dopřát si ubytování jako z pohádky na ostrově Palawan. Našemu stylu nízkonákladového cestování však zůstáváme věrní - noc v Erlittop Garden u Sibaltanu vyjde v přepočtu na pouhých 400 Kč, jelikož jde o poměrně odlehlou oblast severního Palawanu. Nebylo tedy snadné se sem dostat.

Nekonečná cesta na Palawan

Abychom mohli pokračovat dál na filipínské ostrovy, museli jsme se z Banaue vrátit autobusem na letiště v Manile. Noční cesta měla trvat opět 9 hodin, trvala však pouze hodinu. Při stoupání do kopce se našemu autobusu rozbil pohon nápravy. Dojeli jsme. Několik hodin jsme ve tmě u silnice čekali na příjezd nového autobusu, takže jsme prožili další probděnou noc. Letadlo jsme však stihli.

Na Palawan jsme doletěli něco kolem třetí hodiny odpoledne, ale čekala nás ještě dlouhá cesta do turistického letoviska El Nido. Na letišti se nám podařilo nacpat do minivanu ke skupince Francouzů a vyrazili jsme. Řidič se řítil po neupravených silnicích více než stovkou, jezdil v protisměru, jen těsně se vyhýbal protijedoucím autům a na prosby Francouzů, ať zpomalí, nereagoval. My jsme neprosili, jen se tiše modlili, padali ze strany na stranu, naráželi do sebe a při skokáncích se snažili nezvracet. Po pěti hodinách hrůzy jsme se "bezpečně" dostali do cíle. Myslím, že jsme trhli rekord, standardně má cesta z letiště do El Nida trvat 7 hodin.

El Nido

El Nido je městečko rozkládající se na severu ostrova Palawan pod obrovskou skálou vystupující z moře. Jsou zde pěkné pláže s jemným světlým pískem obklopené palmami plnými kokosů a průzračným mořem. Z toho důvodu je zde mnoho hotelových resortů, restaurací, barů a samozřejmě turistů. Na nás až příliš mnoho. Místní lidé už se tolik neusmívají, nechtějí si povídat, ale pouze prodat svoje služby nebo zboží. Rozhodli jsme se tedy dát si den volna a pro jednou se chovat jako normální "turisté" a vyrazili jsme poznávat pláže v okolí.

Pláže v El Nidu a okolí

Nejbližší pláží jižně od El Nida je Corong Corong Beach. Jde o dlouhou a překrásnou úzkou pláž, u které však kotví lodě. Proto jsme se vydali asi 5 km dál na jih a narazili na Las Cabanas Beach s palmami, bílým pískem a mělkým teploučkým mořem. Las Cabanas Beach se nachází mezi dvěma skalami, což dalo místním příležitost zbudovat zde zipline (skluz na laně ve vysoké výšce). Když jsme to uviděli, mrkli jsme s Kubou na sebe a vyrazili na startovní útes. Čím výš jsme stoupali, tím víc nás opouštěla odvaha. Zatnuli jsme však zuby, na vrcholu se nechali upoutat do popruhů, nasadit helmy, připnout se na ocelové lano a spustit dolů. To byla jízda! Svištěla jsem vzduchem a užívala si výhledy na moře (video ze zipline). Po dojezdu jsme se natáhli na pláži do písku a pili z kokosu. Relax. Škoda jen, že moře bylo plné medúz a nemohli jsme se koupat. Na pláži jsme navíc spatřili prvního filipínského hada.

Las Cabanas Beach
Las Cabanas Beach

Druhý den jsme si proto půjčili motorku a vyrazili objevovat pláže ležící severně od El Nida. Nejvíc nás zaujala překrásná Nacpan Beach. Tato dlouhá pláž s bílým pískem tvoří nedokončený půlkruh lemovaný neskutečně vysokými palmami. Moře je průzračné a nejsou v něm žádné medúzy, takže jsme se konečně mohli vykoupat. Nacpan Beach je velmi oblíbená a poměrně turistická, ale díky své délce poskytuje dostatek soukromí každému. I přes množství turistů a vybavenost bary a restauracemi nevede na Nacpan Beach zpevněná cesta. Podobně je tomu u nedaleké Duli Beach, která je však o dost klidnější. Prašná cesta prudce stoupá a následně klesá, takže je na motorce trošku nebezpečná - byli jsme svědky nehody jednoho Ira, který nezvládl řízení a z motorky spadl. Naštěstí se mu nic nestalo. Kvůli projíždějícím tricyklům a silné prašnosti cesty jsme si museli před pusou a nosem držet kapesníky. Na Duli Beach jsme dojeli celí pokrytí šedavým prachem.

Nacpan Beach
Nacpan Beach

Jak otevřít kokos

Na pláži jsme našli hnědý neotevřený kokosový ořech. Kuba se ho pokoušel rozlousknout za pomoci ostrých kamenů, ale skořápka zůstávala nedobytná. Přihlížející Filipínec neváhal zaběhnout domů pro mačetu, aby nám s otvíráním pomohl. Několika údery zbavil kokos vnější skořápky a zůstal klasický kokosový ořech, jaký známe z obchodu. Nejprve jsme vypili výbornou kokosovou šťávu a pak už jsme si spolu se zmíněným Filipíncem i toulajícími psy pochutnávali na bílé dužině. Pánovi jsme vyprávěli, že v ČR kokosy nerostou, pouze vlašáky a lískové ořechy. Nevěděl, o co jde, tak jsme mu nabídli vlašské ořechy z našich zásob. Moc mu chutnaly a říkal jim "divné kešu."

Horké prameny

Dalším místem, které v okolí El Nida stojí za vidění, jsou vodopády Nagkalit - kalit. Mimo období dešťů jsou však vyschlé, takže nás místní od jejich návštěvy odradili. Místo toho jsme šli k blízkým horkým pramenům Makinit. Po cestě jsme potkali koupající se buvoly a obrovského černého hada, takže to vypadalo na zajímavou procházku. Když jsme se dostali blíž k "džungli" a nevěděli kam dál, ujal se nás mlčenlivý Filipínec. Šlo snad o prvního člověka na Filipínách, který buď neuměl anglicky nebo se mu s námi nechtělo mluvit. Beze slova nás provedl bažinami. Šel pouze v žabkách, a zatímco my jsme se po kotníky bořili v teniskách do bahna, on kolem nás vesele poskakoval, aniž by si umazal třeba jen podrážku. Dovedl nás k bublajícímu jezírku, sáhl do něj prstem a naznačil, že je horké. Cítili jsme síru a věděli, že jsme došli k horkým pramenům, přestože dané místo nevypadalo nic moc. Kuba nadhodil, že by bylo fajn si v jezírku aspoň umýt zablácené nohy. Nebylo. Když jsme do jezírka ponořili prsty, s jekotem jsme je hned popálené vytáhli. Tyhle horké prameny jsou opravdu vařící.

Hot springs Makinit
Hot springs Makinit

Ubytování v bambusové chatičce

Po návštěvě horkých pramenů jsme se konečně dostali k našemu již zmíněnému ubytování v bambusové chatce vysoko nad mořem. První dojmy byly dech beroucí. Okamžitě jsme ulehli do postele s nebesy a kochali se výhledy na palmy a moře pod námi. Až do západu slunce jsme si připadali jako v opravdové pohádce. Poté přestaly fungovat generátory na elektřinu a kolem nás padla černá tma. Zjistili jsme, že francouzské okno se škvírami kvůli výhledu skýtá jisté nevýhody.

První z nich byl pěticentimetrový šváb, který jimi vlezl dovnitř. Zlikvidovali jsme ho při svitu čelovky. U jedovatě vyhlížejícího pavouka o velikosti tarantule jsme již takové štěstí neměli. Stáhli jsme nebesa a doufali, že se k nám jimi nedostane. A pak začalo ještě něco horšího. Strašidelné zvuky. Něco nám cupitalo kolem postele, další zvířata škrábala a kousala do bambusových stěn. Pokoušeli jsme se je vyhnat ranami do zdí a světlem, ale nic nepomáhalo. O několik probděných hodin později a tisícovku rezavých mravenců, kteří si odnášeli tělo mrtvého švába přes naši ložnici, jsme uslyšeli před chatičkou vytí. Šlo o toulavého psa. Podařilo se mu vyhnat dotěrnou havěť svojí přítomností a už s námi zůstal. Ráno jsme se opět probudili do pohádky. Po pavoukovi velikosti lidské pěsti, tělu obrovitého švába ani hnízdu rezavých mravenců nebylo ani stopy. Noční dobrodružství připomínala pouze zakousnutá krysa.

Erlittop Garden
Erlittop Garden

Stolování na Filipínách

Jako všude jinde v Asii, i na Filipínách nedostáváme k jídlu vidličku a nůž, ale vidličku a lžíci. Jelikož je maso servírované zásadně na kousky, žádný problém. Ale pozor. Nejde o klasické nudličky z prsních nebo stehenních kuřecích řízků jako u nás. V Asii se maso porcuje na hrubé kostky a servíruje včetně kostí, blan a různých chrupavek. Další kuriozitou je toaletní papír, který běžně leží v bistrech na stole - slouží místo ubrousků.

Filipínské speciality

Nejkurióznější filipínskou specialitou, kterou jsme dosud spatřili, byl bezesporu balot - slepičí vejce, které je zhruba 2 týdny před vylíhnutím, takže již obsahuje viditelný zárodek kuřete. Filipínci nám tvrdili, že to je lahůdka, která je dobrá na plodnost, ale vyzkoušet jsme se jí nedonutili - vypadá to dost nechutně. Muži si nenarozené kuřátko polévají octem a sypou solí. Snědí jich hned několik na posezení.

Balot
Balot

Rýže všude, kam se podíváš

Rýže, rýže, rýže... Už se nám o ní i zdá. Marně jsme doufali, že až odjedeme dál od míst, kde se rýže pěstuje, nebude jí všude tolik. Omyl. Rýže jako příloha, rýžové sušenky, rýžová zmrzlina... Je prostě všude. Když už jsme dál nemohli, rozhodli jsme se dát si pouze hlavní chod a odmítnout k němu rýži (stejně se podává na talíři odděleně od masa). Spokojeně jsme zamířili do pekárny s tím, že si jako přílohu koupíme k masu pečivo. K našemu překvapení jsme však zjistili, že veškeré filipínské pečivo je sladké - pocukrované nebo plněné sladkou náplní. Slané pečivo prý neseženeme - i toastový chleba je nasládlý.

Klasická filipínská snídaně, oběd či večeře
Klasická filipínská snídaně, oběd či večeře

Alespoň, že výběr ovoce je na Filipínách široký. Manga, ananasy, pomeranče, jablka, melouny a banány různých druhů. Dnes jsme vyzkoušeli červený banán - chutná stejně jako žlutý. Nepředstavujte si však klasický žlutý banán, který známe v ČR. V Asii jsou banány asi o polovinu menší, a především mnohem sladší a chutnější. 

Filipínský prodavač ovoce
Filipínský prodavač ovoce

Jak jsme kvůli vzrůstající nenávisti k rýži dostali otravu jídlem

Blíží se doba oběda a my dostáváme hlad. Právě na motorce projíždíme filipínským venkovem. Míjíme všudypřítomné ušmudlané stánky, před kterými na sluníčku stojí hliníkové hrnce plné těžko identifikovatelných masových směsí s rýží.

"Co tady?" ptá se Kuba opatrně a ukazuje na nejméně špinavý stánek.

"Já už nechci další nasekaný kosti se suchou rýží!" odpovídám bojovně.

"Ale tady žádnou restauraci ani obchod neseženeme," říká Kuba.

"Tak si dáme banány a mango. Dívej, tady je mají," zkouším to.

"To jsme měli k snídani."

"Tak sušenky nebo chipsy?" snažím se vybrat něco poživatelného z místní nabídky.

"To není zrovna vhodný oběd. Nemůžeme jíst pořád sušenky, chipsy a ovoce," domlouvá mi Kuba s kručícím žaludkem.

"Dívej, smažený kuře," vykřiknu nadšeně.

"No nekecej, kde?"

Opravdu tam v plastové míse leží lákavě vyhlížející smažená kuřecí stehna. Sice s všudypřítomnou rýží, ale jsou tam. Mrkneme s Kubou na sebe a každý si jedno objednáme. S trochou představivosti nám to připadá, jako bychom jedli kuřecí řízek. Rýži vynecháme a spokojeně se nadlábneme. O několik hodin později nám bohužel dojde, že jíst smažené kuře vystavené na slunci v plastové nádobě nebyl zrovna nejlepší nápad.

Klasické filipínské "bistro"
Klasické filipínské "bistro"

Další den strávíme na hotelovém pokoji. Oba máme hrozné střevní potíže, křeče, horečku, bolí nás svaly i klouby a nejsme schopni pozřít ani vodu. Aby byl náš zážitek co nejintenzivnější, na hotelu neteče voda. O strašných 24 hodin později je nám jakž takž lépe a zařekneme se, že s pouličními vývařovnami končíme. Další dny můžeme jíst pouze nenáviděnou rýži, banány a nasládlý toastový chleba. Nadáváme, ale víme, že tohle k cestování po exotice prostě patří. 

Body naší cesty po Palawanu
Body naší cesty po Palawanu